Au pair 2 – pobyt v praxi

minulém článku, který najdete zde, jste se mohli dočíst důvody proč jsem se rozhodla na au pair odjet, ale především jak jsem si svoji rodinku našla a co je dobré dělat či nedělat, když ji chcete najít i vy.

Dnes vám poodkryju svoji vlastní au pair zkušenost, zmíním jak a kde se to celé odehrávalo, něco málo o rodině, jak probíhal můj běžný den a další zajímavosti, které si (pokud vás toto téma zajímá) určitě nenechte ujít.

Začínáme…

Byla polovina června, něco kolem oběda, a já jsem stála u vchodu do Hall 4 na letišti Aéroport Nantes Atlantique. Netrpělivě jsem, ospalá, unavená a plná očekávání i strachů, čekala na příjezd hostitelské matky s telefonem v ruce. V tom mobil zazvonil, přijelo auto (Citroën, co jiného taky než francouzská značka :)) a vysedla sympatická milá brýlatá zrzka. Okamžitě proběhly první „bisous“ (aneb francouzské přivítání polibky na tvář), naložily se mé nejmíň tunu vážící bágly a vyrazilo se na cca hodinu a čtvrt dlouhou cestu do cílové destinace – La Tranche sur Mer.

Pro vaši představu, je to malé městečko o asi 3000 obyvatelích, ležící na břehu oceánu zhruba mezi Nantes a La Rochelle. O La Tranche ale podrobněji již brzy v novém článku v Průvodci.

zdroj: http://www.cartesfrance.fr/La%20Tranche-sur-Mer-85360/carte-La%20Tranche-sur-Mer.html

Během cesty jsem měla problém neusnout, hlava mi padala a do očí by i špendlík byl málo, ale i tak jsme si s mamkou povídaly. Popravdě už nevím přesně o čem, ale zajímalo ji kde co. Vzpomínám si ale, že hned při té první jízdě a společné konverzaci mi řekla: „Kde ses naučila tak dobře francouzsky? Vždyť ty znáš i tak komplikovaná slova, to rozhodně není u cizinců běžné.“ Když jsem tuto větu slyšela, zahřálo mě to u srdce a velice povzbudilo. Obzvlášť po tom zjištění, že konverzace s rodilým mluvčím, jeho běžným tempem a nářečím, nebude nic lehkého.

Tak jsme tady.

Už při vjezdu do cílové destinace jsem pociťovala nával euforie. Měla jsem pocit, jako bych vjížděla do nějaké středomořské vesničky. Úzké, často dlážděné, uličky, bílé domky s modrými okenicemi, na chodnících často písek, to vše zalito sluncem a osvěženo mořským vzduchem. A co nejvíc – blížila se obrovitánská pláž se zdánlivě nekonečným oceánem. To je snad sen!

To přece není možné, napadalo mě. Zastavili jsme u domu, který vypadal nenápadně, vlastně ani jako rodinný dům ne. Byla to patrová budova u hlavní ulice, z jedné strany krátká ulička mezi barem a restaurací, z druhé vjezd ke garážím. Tak tady jsme vysedly a šly po schodech do mého, na čas nového „domů“. Než budu ale pokračovat dále k tomu, jak jsme se začali se zbytkem rodiny poznávat, dovysvětlím to neobvyklé obydlí.

Chuťové pohárky už se třesou.

Moje rodina bydlela nad restaurací, kterou vlastnila a ve které dělal sám otec rodiny šéfkuchaře. Správně bych měla říct „kafeterie“ a ne restaurace, jelikož to nebyla typická restaurace s obsluhou, ale spíš taková „samoobsluha“ nebo jídelna. Slovo jídelna máme ale vžité ze školy a firem, což se rozhodně s kafeterií mojí rodiny nedá ani trochu srovnat. Budu tedy používat slovo kafeterie.

 

V kafeterii u vchodu jste si vzali tác a šli k dlouhému chladicímu boxu (něco jako v Ikea), kde jste si nabrali předkrmy, dezerty, vína, cokoli. Hlavních jídel bylo každý den několik a ty si každý mohl objednat a nakombinovat s nejrůznějšími přílohami přímo u šéfkuchaře. Pak se šlo s tácem k pokladně, kde jste zaplatili dle toho, co na něm bylo.

Místo k sezení jste si mohli vybrat buď dole, v proskleném prostoru s východem do ulice, k baru nebo na přízemní terasu směřující na pláž, nebo jít po schodech nahoru na terasu, kde jste měli nádherný výlet přímo na pláž a oceán.

vrchní terasa kafeterie a vedlejší bar, foceno z mého okna

Obrovské plus této kafeterie bylo to, že nejen že bar naproti k ní patřil a vy jste si tak mohli kdykoli během dne (nejen přes oběd a večeři) zajít na kávu, palačinky či drink, ale především to, že obě tato místa byla prakticky na pláži. Od pláže je dělila jen asi metr široká dřevěná promenáda. Výhled na oceán, palmy v květináčích, šumění vln a ta pohoda… ideální místo k letnímu (a nejen letnímu) pobytu.

Pojďme ale zpět k mému seznámení s rodinou.

Ihned po tom, co jsem se vzpamatovala z té vší nádhery, jsem byla představena dvěma roztomilým holčičkám. Ty mě okamžitě přijaly za svou a ani jsem se nestihla pořádně rozkoukat, už jsme si hrály s jejich oblíbenými hračkami a ukazovaly mi, co dělají nejraději. První den k večeru jsme s dětma a mámou šly do zahrady, kde bydlel bratr otce s manželkou, synem a babičkou. Dali jsme si malý apéro (co to je, kdy se to dělá a proč někdy v dalším článku), popovídali si, seznámili se a šli domů.

Můj pokoj rodina nazývala jako „studio“. Nacházela se tam koupelna se sprchou, wc, předsíň, lednice a varná konvice, velká manželská postel, skříně a televize. A co hlavně – vlastní uzamykatelný vchod. Takový malý byt. To mi velmi vyhovovalo, protože kdykoli jsem chtěla trochu klidu a soukromí, mohla jsem se tam sama „zašít“ a nehrozilo, že by mi tam děti nebo kdokoli přišel. A že takových situací, obzvlášť po delší době, bylo dost.

Jak probíhal standardní den během školního roku?

Tyto dny byly pro mě spíše volnější, jelikož jsem ráno nemusela holky vůbec obstarávat. Vše si zařídila mamka sama. Pokud jsem ale chtěla, mohla jsem se k nim kolem osmé ráno přidat na snídani a jít procházkou s dětma do školy. Holky byly ve škole cca od 8:30 do 16:30. V tu dobu jsem vždy jen lehce poklidila a mohla si jít na pláž nebo kamkoli.

V půl páté odpoledne jsem se k matce vždy přidala a šla pro holky do školy. Po škole doma byla svačina, na kterou se konečně přidal i otec rodiny. Společně jsme pojedli a já jsem s dětma dělala buď domácí úkoly, nebo jsme si hrály. Večer kolem 19. hodiny byla večeře. K té jsem buď něco rychlého malého uvařila nebo se šlo dolů do kafeterie. Půl devátá večer byl čas jít do postele spát. Holky jsem uložila (ne vždy to šlo snadno) a čekala do 23 h, než přijde matka z kafeterie (z práce).

O prázdninách a víkendech byl program náročnější.

Děti jsem měla na starosti od 11 hodin dopoledne do 11 do večera. V případě, že kafeterie zavírala později, například během mistroství světa ve fotbale nebo jiných akcí, jsem hlídala až do zavíračky – klidně do 2 nebo 3 do rána. Během dne jsem měla pauzu cca mezi 14–16 h, kdy se dodržovala siesta.

Hlídala jsem i o víkendech, kdy bylo v kafeterii vždy plno. Naopak francouzské volnější středy jsem měla volno i já a mohla si dělat, co jsem chtěla. To jsem využila většinou na klidový režim na pláži, poznávání města či výletu do Nantes. O tom brzy v Průvodci.

Počasí nám zavařilo. Nebo spíš – nás uvařilo.

Rok 2016 byl v La Tranche rekordní, co se teplot týče. Pršelo jen výjimečně a běžně teploty stoupaly ke 40 °C, v noci to bylo trošič vstávala, abych si otevřela okno a pořádně vyvětrala. Ráda jsem si do něj sedala a sledovala noční oblohu, měsíc, jak osvětloval oceán a odrážel se v něm, nebo třeba jak se na protějším břehu ve městě La Rochelle točilo ruské kolo. To všechno bylo přes vodu vidět i přesto, že cesta autem trvala přes hodinu. Přitom měl člověk pocit, že je to, co by kamenem dohodil :).

výhled při západu slunce
v dálce je možno vidět až na protější ostrov a La Rochelle

Za takových teplotních podmínek byl hlavní denní program chození na pláž. Voda měla okolo 20, možná 21 °C, a tak to bylo super osvěžení. Nikdo z místních se nad tím ani nepozastavil a běžně byly pláže plné koupajících se lidí. O prázdninách tato destinace dokonce asi 3x znásobila počet obyvatel francouzskými a britskými turisty, kteří se rozhodli přijet sem trávit svou dovolenou. Naštěstí pláže byly dost velké a dlouhé, takže i přes tisíce lidí stále zbýval dostatek prostoru i pro nás „místní“ :).

Ne vždy to byla jen pohodička…

Zatím to všechno zní jako pohádka. S odstupem času musím říct, že mám především dobré vzpomínky a celou tuto zkušenost vnímám jen a jen pozitivně. Každopádně, byly dny – a nebylo jich málo – kdy jsem měla chuť rvát si vlasy a vrátit se zpátky domů.

Holky, ačkoliv se měly moc rády, už se měly po pár týdnech společného prázdninového soužití plné zuby, dělaly si naschvály, občas se i spolčily proti mně, a ne a ne poslechnout. Měla jsem ale jedno velké štěstí, a tím byli oba rodiče. Vždycky stáli při mně, nikdy se mi nestalo, že by mi třeba nevěřili, co se děje/stalo nebo mi za něco vynadali. Toho si moc cením a je mi jasné, že ve spoustě rodin mají s nedůvěrou rodičů aupairky problém.

Tedy, až na pár incidentů s holkami a jejich občasnou neposlušnost byl celý pobyt skvělý, rodina i místo úžasné a mám samé krásné vzpomínky. Můj odjezd proběhl se slzami v očích na obou stranách a dodnes jsme s rodinkou v kontaktu, vyměňujeme si novinky, posíláme občas nějaké přání či balíček a, když to situace umožní,  se i navštěvujeme.

To je pro dnešek konec vzpomínek a snění, já doufám, že jste si čtení užili, a pokud jste dostali během čtení chuť přičichnout k francouzštině, než se do Francie sami vydáte, mrkněte sem, na eknihu, kterou jsem pro vás sepsala.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.